Tento rok byl v mnoha ohledech (pochopitelně hudebních) plný očekávání. Výsledky některý jsme zde již publikovali, na další si ještě budete muset počkat. V tomto textu je krátké shrnutí toho, jak dopadlo čekání na nové album německých FLOWING TEARS. Očekávání v tom smyslu, jestli se přeci jenom polepší a vrátí se k hudbě svých starších alb, a nebo budou pokračovat v nezáživném stylu, jaký předvedli na „Serpentine“. Historie skupiny příliš daleko do historie nesahá, přesto stihli vydat pár pěkných alb. V loňském roce se skupina rozešla se svou zpěvačkou Stefanií Duchêne a její místo nahradila dosud neznámá Helen Vogt, pro kterou jsou FLOWING TEARS prvním větším angažmá. A i zde se naskýtala otázka, zda s novou krví přijdou i svěží motivy v jejich hudbě. Skupina, tehdy ještě s dlouhým názvem FLOWING TEARS & WITHERED FLOWERS, vydala své první album v půli devadesátých let a zpočátku své tvorby hrála pomalou rockovou hudbu (a la THE GATHERING), velmi příjemnou na poslech. S albem „Jade“ se jejich styl začal pomalu orientovat do jiných vod, přesto právě toto album považuji za jejich nejlepší. „Jade“ byl dobrý kompromis mezi jejich minulou a jejich budoucí tvorbou. Na dalším albu, „Serpentine“, však již své minulosti zcela vzdálili a jejich hudba spíše připomínala jednu z mnoha kopií LACUNA COIL. Na rozdíl od zmíněných Italů hráli hudbu značně nezáživnou, bez výraznějších melodií.

A jak se věci mají s „Razorbliss“? Bohužel podobně jako na „Serpentine“. Netvrdím, že jde o úplně špatné album, jen mu něco chybí. Hudba plyne, čas ubíhá, ale nějakého zajímavějšího motivu se nedočkáme. Posluchač marně čeká, až mu v hlavě utkví chytlavá melodie, jenže každá skladba se zdrží jen po dobu své stopáže. A po skončení alba? Slyšeli jsme pěknou rockovou nahrávku, kterou si možná zas někdy pustíme k práci, ale při hledání většího hudebního požitku po CD „Razorbliss“ určitě nesáhneme. Takže nová krev nové nápady nepřinesla. Přitom Helen je dobrá zpěvačka, barvou hlasu podobná své předchůdkyni, nicméně autoři hudby jí nedají možnost se výrazněji projevit, a tak i její zpěv posléze začíná nudit. Se zvukem alba si skupina vyhrála jinak, po této stránce „Razorbliss“ zní moc pěkně. Problém je v tom, že dobrá produkce průměrnou hudbu na hladinu nevytáhne. A „Razorbliss“ je jasné potvrzení, že FLOWING TEARS jsou průměrnou kapelou. Svou šanci, kterou si vytvořili s „Jade“, dnes pohřbili.